Pod lupou

Kdo je Martin, když z něj sundáme nálepku lídra?

Narodil jsem se v Kolíně, kde jsem s rodiči žil do jedenácti let. Potom jsme se přestěhovali do Prahy. Tam jsem dokončil základní školu a vyučil se leteckým mechanikem v Praze-Ruzyni. Následovala vojna v Ostravě-Mošnově.

V roce 1991 jsem nastoupil do sázavských skláren Kavalier – a právě tehdy se můj život začal postupně spojovat se Sázavou. Od roku 1995 tady mám, až na jednu krátkou roční přestávku, trvalé bydliště.

Sázava tedy není místem, kde jsem se narodil. Je ale místem, které se stalo mým domovem. 

Velkou část profesního života máš spojenou s místními sklárnami. Prošel jsi tam několika pozicemi a dnes pracuješ jako manažer kvality v jiné firmě. Co tě tvoje práce naučila o vedení lidí a odpovědnosti? A co z toho je podle tebe přenositelné do vedení města – a co naopak vůbec?

Ve sklárnách jsem začínal od píky. Prošel jsem prací strojníka, technologa až po mistra strojní výroby. Dnes už ve sklárnách nepracuji a působím jako manažer kvality v jiné firmě. I k této práci mi ale hodně daly zkušenosti, které jsem během let ve sklárnách získal, včetně spolupráce s lidmi z oblasti kvality.

Vedení lidí jsem si nezažil jen z kanceláře. Znám práci člověka, který dostane úkol, i odpovědnost člověka, který ho musí zadat a nakonec za výsledek ručit.

Naučil jsem se hlavně jednu věc: nemusím umět všechno sám. Musím ale vědět, komu můžu konkrétní úkol svěřit, jasně říct, co od něj očekávám, a potom mu dát důvěru. Když lidé cítí, že věříte jejich schopnostem, nejenže vám to uvolní ruce pro další práci, ale především je to motivuje.

Jako mistr jsem byl často mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi lidmi, které jsem vedl, a vedením firmy. Vyhovět všem někdy jednoduše nešlo. Právě tam jsem se naučil problémy neodkládat, řešit je včas, věcně a pokud možno s klidnou hlavou.

Protože jsem si jednotlivými pozicemi sám prošel, lidé také věděli, že mě jen tak „neopijí rohlíkem“. A když to někdo zkoušel, dokázal jsem být nepříjemný. Ne zlý, ale důsledný. Nikdy jsem k tomu nepotřeboval zvyšovat hlas. Vždycky jsem se snažil věci řešit s klidem a rozvahou.

A co z toho je přenositelné do vedení města? Podle mě právě schopnost vybrat si schopné lidi, dát jim důvěru a prostor, vyslechnout různé strany, rozhodnout a nést za rozhodnutí odpovědnost.

Zároveň si nemyslím, že zkušenost z firmy a vedení města jsou totéž. Nejsou. Město má jiná pravidla, jiné procesy a člověk se bude muset spoustu věcí naučit. Ale způsob, jakým pracujete s lidmi, jak řešíte problémy a jak přistupujete k odpovědnosti, si podle mě přenášíte všude. 

Někteří tě možná znají spíš jako „Pohádkového dědečka“ z knihovny než jako člověka s politickými ambicemi. Jak ses k tomu vlastně dostal?

To, že sedím před dětmi a čtu jim pohádky, mě vlastně nabíjí energií. Děti jsou neuvěřitelně vnímavé, spontánní a jejich reakce jsou bezprostřední. Člověk hned pozná, jestli je příběh zaujal. 😁

Dnes jsou děti obklopené mobilními telefony, počítači a hrami a ke knížce si cestu hledají možná o něco méně než dřív. O to větší smysl mi dává ukázat jim, že i obyčejná knížka dokáže otevřít úplně jiný svět.

A možná právě proto mě role „Pohádkového dědečka“ baví. Nechci, aby knížky a čtení jednou zmizely pod nánosem obrazovek. Chci, aby děti poznaly kouzlo pohádky, příběhu a vlastní fantazie. A jestli k tomu můžu přispět tím, že si před ně sednu a budu jim chvíli číst, dělám to rád.

A teď pojďme rovnou k tomu největšímu otazníku. V užším vedení města jsi nikdy nepůsobil, přesto se dnes ucházíš rovnou o jeho vedení. Proč by měli lidé věřit, že člověk bez této zkušenosti může být dobrým starostou?

Je pravda, že jsem v užším vedení města nikdy nepůsobil. Nechci to obcházet ani tvrdit, že zkušenosti z profesního života dokážou zkušenost ze samosprávy jednoduše nahradit. Nedokážou. Ale stejně tak si nemyslím, že zkušenosti z běžného profesního života nemají pro vedení města hodnotu.

Každý jsme někdy museli někde začít. Když jsem se stal mistrem, také jsem se jím nenarodil. Musel jsem se naučit vést lidi, organizovat práci, řešit problémy, rozhodovat a nést odpovědnost za výsledek. Mistr na směně je svým způsobem takový malý starosta – samozřejmě v úplně jiném prostředí a měřítku. Má kolem sebe lidi s různými názory a potřebami, musí zajistit, aby celek fungoval, a když nastane problém, nemůže před ním utéct.

Do vedení města proto nejdu s pocitem, že všechno znám a všechno umím. Jdu do něj s tím, že se dokážu učit, umím pracovat s lidmi a nebojím se převzít odpovědnost.

Podle mě se zkušenosti ze samosprávy a zkušenosti z profesního i běžného života nemají stavět proti sobě. Naopak se musí propojit. Samospráva má svoje pravidla, která se člověk musí naučit a respektovat. Ale město zároveň není něco odtrženého od normálního života. Rozhoduje se v něm o skutečných problémech skutečných lidí. A právě zkušenost s lidmi, prací a odpovědností považuji za něco, na čem se dá stavět.

Co podle tebe vlastně musí umět dobrý starosta? A když si ty požadavky sám před sebe položíš – v čem už dnes víš, že jsi silný, a kde si naopak přiznáváš, že se budeš muset hodně učit?

Dobrý starosta by podle mě měl především jednat v nejlepším zájmu lidí, kteří ve městě žijí. Měl by umět odpovědně a transparentně hospodařit s městskými penězi, přemýšlet nad dalším rozvojem Sázavy a zároveň nezapomínat na každodenní věci – na stav ulic, veřejných prostranství, škol a dalšího městského majetku.

A hlavně nesmí ztratit kontakt s lidmi. Starosta nemůže sedět zavřený v kanceláři a mít pocit, že ví nejlépe, co občané potřebují. Musí s nimi mluvit, naslouchat jejich připomínkám a umět přijmout i názor, který se mu třeba vůbec nelíbí.

Stejně tak si nemyslím, že dobrý starosta musí být odborníkem úplně na všechno. To ani není možné. Musí ale poznat, kde končí jeho vlastní znalosti, umět si kolem sebe vybrat schopné lidi, rozdělit odpovědnost a spolupracovat s radou, zastupitelstvem, tajemníkem i zaměstnanci města.

Za svoji silnou stránku považuji právě práci s lidmi. Umím zachovat klid, naslouchat různým stranám, delegovat práci a když je potřeba, udělat rozhodnutí a nést za něj odpovědnost. Myslím, že jsem se to za roky vedení lidí naučil.

A kde se budu muset učit? Určitě ve finančním řízení města. Nemám problém to říct otevřeně. Nemám v této oblasti takové znalosti a zkušenosti, jaké bych chtěl mít. Budu se je muset doplnit a zároveň se opřít o lidi v radě a zastupitelstvu, kteří jsou v této oblasti zkušenější.

Pro mě totiž není slabost říct „tohle nevím“.

Slabost by byla nevědět – a přesto předstírat opak. 

Starosta nerozhoduje jen ve chvíli, kdy má kolem sebe dost času, podkladů a lidí, se kterými se může poradit. Někdy musí rozhodnout rychle, nepopulárně a vzít odpovědnost čistě na sebe. Jaký jsi v takových situacích? A dokážeš stát za rozhodnutím i ve chvíli, kdy víš, že ti za něj část města nezatleská?

V takové chvíli podle mě musí být starosta především kotvou. Člověkem, který nezačne panikařit ve chvíli, kdy ostatní váhají, ale dokáže zachovat klid a převzít váhu rozhodnutí na sebe.

Když není čas všechno dlouze rozebírat, potřebuji si v hlavě rychle srovnat několik věcí. Co se právě děje? Jaké informace mám k dispozici? Jaký je nejhorší možný scénář, kterému se snažím zabránit? A jaké následky budou mít jednotlivá rozhodnutí? Pak se musím rozhodnout.

Kompasem pro mě musí být veřejný zájem, ne strach z toho, jestli mi moje rozhodnutí přinese nebo ubere na popularitě. Starosta, který se rozhoduje podle toho, kolik lidí mu za každé rozhodnutí zatleská, podle mě nemůže město dobře vést.

Samozřejmě bych byl raději, kdyby každé rozhodnutí bylo možné udělat s dostatkem času, informací a po poradě s ostatními. Jenže takový komfort člověk mít vždycky nebude. A právě tehdy musí být připravený říct: Rozhodl jsem takto, protože podle informací, které jsem v tu chvíli měl, to byla nejlepší možná cesta. A nesu za to odpovědnost.

Dokážu tedy stát i za rozhodnutím, které nebude populární. Neznamená to, že se nemůžu splést. Ale nechci se nikdy schovávat za ostatní jen proto, že se nějaké rozhodnutí lidem nebude líbit. Když bude moje, musí být moje i odpovědnost za něj.

Jako lídr jsi teď přirozeně mnohem víc na očích. A s tím přichází i to, že se rozebírá každá věta, někdy bez kontextu, jindy se k ní přidá něco, co člověk vůbec neřekl. Už jsi zjistil, že i jedno nešťastně zvolené slovo může začít žít vlastním životem? Jak se s tím chceš vyrovnávat, aniž by ses postupně začal bát říct cokoliv napřímo?

Tohle si uvědomuji čím dál víc. Jazyk není jen nějaký neměnný soubor pravidel. Je živý a každé slovo může v různých lidech vyvolat něco jiného. Jakmile jednou něco řeknete nebo napíšete, přestáváte mít úplnou kontrolu nad tím, co s tím udělají ostatní.

Někdo větu pochopí přesně tak, jak byla myšlena. Jiný ji vytrhne z kontextu, přidá jí vlastní význam a někdy se z ní může stát i zbraň v diskusi. S tím člověk, který vstupuje do veřejného prostoru, musí počítat.

Nechci ale kvůli tomu začít každou větu desetkrát obracet v hlavě a nakonec raději neříct nic. Nebojím se mluvit napřímo. Jen vím, že za tím, co řeknu, si musím umět stát a dokázat vysvětlit, proč jsem to řekl.

A pokud někdo moje slova překroutí nebo mi připíše něco, co jsem vůbec neřekl? Nechci reagovat okamžitě a už vůbec ne v afektu. Tím člověk často jen přilije olej do ohně. Raději si věc vyslechnu, srovnám si fakta a potom odpovím klidně a věcně.

Drby, pomluvy a osobní útoky samozřejmě dokážou být nebezpečné, zvlášť když je někdo cíleně používá k manipulaci. Nechci ale hrát stejnou hru. Na útok nechci odpovídat útokem a na křik křikem.

To ovšem neznamená, že budu mlčet ke všemu. Jsou věci, které lze přejít, a věci, které už je potřeba uvést na pravou míru.

A jedna hranice je pro mě naprosto jasná – moje rodina. 

Je poměrně snadné říct, že chceš město vést slušně, otevřeně a férově. Horší je přesvědčit o tom člověka, který tě nezná, nevěří ti nebo už si na tebe vytvořil negativní názor. Jak chceš získat důvěru právě jeho? Ne svého voliče. Člověka, který dnes stojí úplně na opačné straně.

Takového člověka asi nepřesvědčím jedním rozhovorem, jedním příspěvkem ani jedním slibem. A vlastně bych se o to ani nechtěl pokoušet. Jestli mám získat jeho důvěru, musí postupně vidět, že to, co říkám, také dělám.

Pokud mi někdo řekne, že mi nevěří, podle mě je nejhorší začít se okamžitě bránit a přesvědčovat ho, že nemá pravdu. Raději se budu ptát proč. Možná má ke své nedůvěře důvod. Možná má špatnou zkušenost. A možná uslyším něco, co se mi nebude poslouchat dobře, ale bude na tom kus pravdy.

Umět říct „chápu, proč máš obavy“ podle mě není slabost. Stejně jako není slabost přiznat chybu, pokud ji člověk skutečně udělal. Naopak. Mně osobně je bližší člověk, který dokáže říct „tady jsem se spletl“, než někdo, kdo se za každou cenu snaží udržet obraz vlastní neomylnosti.

Důvěra podle mě začíná růst ve chvíli, kdy člověk zjistí, že jeho hlas nekončí někde ve vzduchoprázdnu. Že byl vyslechnutý, dostal odpověď a pokud měl oprávněnou připomínku, může se díky ní něco skutečně změnit.

A nečekám, že člověk, který dnes stojí úplně na opačné straně, mě začne zítra podporovat. Nemusí se mnou ani souhlasit. Za úspěch bych považoval už to, kdyby po nějaké době mohl říct: „Nevolil jsem ho a v řadě věcí s ním nesouhlasím. Ale jedná se mnou férově a jeho slovu můžu věřit.“

Důvěra není sprint za okamžitým souhlasem. Je to maraton trpělivosti, ve kterém musí být slova postupně potvrzována činy.

Hodně mluvíme o tom, že Společně pro Sázavu je tým. Jenže starosta se za tým schovat nemůže. Nakonec bude tvoje jméno spojované s rozhodnutími města víc než jméno kohokoliv jiného. Kde pro tebe končí „rozhodli jsme společně“ a začíná „za tohle nesu odpovědnost já“?

Pro mě „Společně“ není jen slovo v názvu naší kandidátky. Je to způsob, jakým chci pracovat. Nechci kolem sebe lidi, kteří mi budou na všechno přikyvovat. Chci vedle sebe lidi, kteří mají vlastní zkušenosti, vlastní názor a dokážou mi říct: „Martine, tady se podle mě pleteš.“

I proto jsme kandidátku skládali z lidí z různých profesí a s různými životními zkušenostmi. Každý z nich přináší něco jiného a už teď jsme si mezi sebou několikrát ověřili, že dokážeme diskutovat věcně, někdy spolu nesouhlasit, ale pořád hledat řešení, které bude dobré pro Sázavu.

A přesně tak si představuji i vedení města. Rozhodování může být společné. Odpovědnost se ale nesmí rozpustit mezi deset lidí tak, že ji nakonec nese nikdo.

Chci si vyslechnout lidi kolem sebe. Chci znát jejich argumenty, využít jejich zkušenosti a nechat si říct i nepříjemné věci. Ale ve chvíli, kdy se společná debata promění v konkrétní rozhodnutí, musí být jasné, kdo za něj odpovídá. A pokud budu starostou, budu vědět, že u řady zásadních rozhodnutí budu tím člověkem právě já.

Když se něco povede, nemám potřebu říkat: „To je moje zásluha.“ Když se něco nepovede, nechci říkat: „To oni, my jsme se tak dohodli.“

Pro mě tedy „rozhodli jsme společně“ znamená, že jsme si naslouchali, využili zkušenosti celého týmu a společně hledali nejlepší cestu. „Za tohle nesu odpovědnost já“ začíná ve chvíli, kdy se z té cesty stane konkrétní rozhodnutí, pod kterým je můj podpis.

A pak už podle mě není kam se schovávat.

A pojďme k možnosti, o které kandidáti většinou moc rádi nemluví. Co když se ukáže, že něco nezvládáš? Dokázal bys jako starosta říct „nevím“, požádat o pomoc, změnit vlastní rozhodnutí – nebo dokonce přiznat, že někdo, s kým politicky nesouhlasíš, měl pravdu?

Ano. A myslím, že starosta, který tohle nedokáže, může být pro město mnohem větším problémem než starosta, který něco neví.

Nikdo nemůže rozumět všemu. Dobrý lídr podle mě není člověk, který má za každou cenu okamžitou odpověď na každou otázku. Je to člověk, který zná svoje limity a ví, kdy potřebuje zkušenost nebo znalosti někoho jiného.

Když něco nevím, je pro mě mnohem poctivější říct: „Teď nemám dost informací. Prověřím to a vrátím se k tomu,“ než začít improvizovat jen proto, abych vypadal, že mám na všechno odpověď. Lidé podle mě mnohem rychleji ztratí důvěru v člověka, který sebevědomě říká nesmysly, než v člověka, který dokáže otevřeně přiznat, že něco potřebuje zjistit.

Stejné je to s rozhodnutím. Pokud se ukáže, že původní cesta nefunguje nebo má dopady, které jsme nepředpokládali, nebudu pokračovat špatným směrem jen proto, abych nemusel přiznat, že je potřeba rozhodnutí změnit. To pro mě není slabost. To je odpovědnost.

A přiznat, že měl pravdu někdo, s kým politicky nesouhlasím? Možná je to vůbec nejtěžší zkouška. Ale pokud má můj politický oponent v konkrétní věci lepší argument nebo lepší řešení, bylo by podle mě absurdní ho odmítnout jen proto, že přišlo z „druhé strany“. Jestli je něco dobré pro Sázavu, mělo by být úplně jedno, kdo s tím přišel.

Nechci, aby se na radnici soutěžilo o to, kdo měl pravdu. Chci, aby se hledalo řešení.

Proto dokážu říct „nevím“. Dokážu říct „spletl jsem se“.

A dokážu říct i „v tomhle jsi měl pravdu ty“.

Podstatné totiž není vyhrát spor. Podstatné je, aby na konci vyhrála Sázava. 

Poslední otázka opravdu Pod lupou. Ostatní kandidáti mohou lidem slíbit, jakými budou zastupiteli. Ty po nich chceš důvěru k vedení celého města, přestože jsi ho nikdy předtím nevedl. Kdybys tedy měl člověku, který o tobě dnes váhá, dát jediný důvod, proč má tuhle odpovědnost svěřit právě tobě – jaký by byl? Co je ten skutečný důvod?

To je asi nejtěžší otázka z celého rozhovoru.

Proč by měl někdo svěřit vedení města právě mně, když jsem ho nikdy předtím nevedl?

Nechci odpovědět nějakým líbivým heslem. A už vůbec nechci lidem dávat laciné sliby jen proto, abych získal jejich hlas. Nemůžu jim slíbit, že všechno zvládnu, že neudělám chybu nebo že během čtyř let vyřešíme každý problém Sázavy. To by nebylo fér.

Můžu ale slíbit něco jiného. Že k té odpovědnosti budu přistupovat s respektem. Že si nebudu hrát na člověka, který všechno ví a všechno zvládne sám. Budu kolem sebe hledat schopné a kvalitní lidi, naslouchat jim a společně s nimi dělat maximum toho, co bude v našich možnostech a schopnostech.

A pokud se mě ptáš na ten jediný skutečný důvod, proč mi dát důvěru, pak asi proto, že nechci být starostou kvůli tomu, abych jednou mohl říkat, že jsem starostou byl. Chci tu práci odvést tak, aby její výsledek byl vidět i ve chvíli, kdy už starostou nebudu.

Mým měřítkem úspěchu nebude to, kolik lidí mi během volebního období zatleská.

Chtěl bych, aby se jednou, až to volební období skončí, mohli lidé ohlédnout a říct:

„Byl to dobrý starosta. Dokázal si kolem sebe najít dobré lidi a společně pro Sázavu udělali v rámci svých možností to nejlepší.“

Jestli se tohle jednou bude říkat, pak ta důvěra, kterou mi lidé dali, měla smysl.