POD LUPOU

Představíš se?

Jmenuji se Vanessa Kapek van Bebber, je mi 36 let a Sázava je mým domovem už přibližně 30 let. Takže ano – troufám si říct, že už jsem skoro místní. 😁

A kde jsi žila předtím?

V Německu, konkrétně v Kleve, kousek od nizozemských hranic.

Co jsi vystudovala?

Studovala jsem management destinace cestovního ruchu na University College Prague (dříve VŠH).

Čemu ses profesně věnovala?

Tady vlastně trochu nevím, kde začít a zkusím to nenatahovat. 😅

Po škole jsem pracovala jako regionální manažerka svěřených prodejen. Následně jako Credit & Collection Specialist pro Fleetcor (Shell). Protože jsem ale měla chuť zkusit zase něco úplně jiného, vycestovala jsem pracovně do Portugalska a Řecka, kde jsem působila jako manažerka delegátů pro svěřenou oblast.

Po návratu do Česka – a zároveň zpátky do svého rodného města – Sázavy, přišla další, poměrně nečekaná životní kapitola. Začala jsem pracovat na místní základní škole jako pedagog.

Jak ses od managementu dostala k práci učitelky?

No, to dodnes – včetně mě – asi nechápe širší okruh lidí. 😃

Byla to vlastně úplná náhoda. Ukončila jsem práci v zahraničí, vrátila se domů a najednou vůbec nevěděla, co se životem. Kamarádka mi o pár dní později poslala inzerát, že škola hledá němčináře. Já se smála, ona se smála… a po sedmi letech ve školství už se nesměje nikdo. 😃

Ne, teď vážně. Šla jsem se zeptat na podrobnosti, paní ředitelka mi hodila noty a o pár dní později už jsem stála před tabulí. A paradox toho všeho? Nikdy jsem neměla práci, kterou bych milovala víc. Dává mi prostě smysl. Jak práce samotná, tak lidé v ní.

Takže opravdu asi platí – že člověk míní a život mění. A občas naštěstí ví proč.

K čemu se snažíš děti vést?

Především k tomu, aby měly rády samy sebe i život, který žijí. Aby se nebály říct svůj názor, ale zároveň dokázaly respektovat názor druhého. A hlavně aby se nebály dělat chyby. Dospívání je z velké části právě o nich – o chybách, jejich následcích a nápravách. Pravidla života v tomhle věku teprve poznáváme. Pokud si do dospělosti odnesou, že chyba není konec, ale příležitost něco pochopit, napravit a příště udělat lépe, budu ráda.

Teď už pojďme k tomu, kvůli čemu tenhle rozhovor vlastně vznikl. Co tě přimělo rozjet Společně pro Sázavu na sociálních sítích v takovém rozsahu?

Asi mi vždycky trochu vadilo, jak rychle komunální volby proběhnou. Do schránky dostanete prospekt, objeví se pár předvolebních akcí a najednou se vytáhnou témata, o kterých se ví, že na ně lidé slyší. Začnou se slibovat milionové investice, lékaři a spousta dalších věcí – a vy si z toho všeho máte během pár týdnů vybrat, komu dáte svůj hlas.

Aby bylo jasno – investice jsou samozřejmě důležité. Město se MUSÍ rozvíjet. Ale mělo by to jít ruku v ruce se zdravým rozumem a s tím, aby dobře fungoval i každodenní život ve městě. A stejně tak bychom měli vědět, co je skutečně možné a důležité udělat a co už je spíš hezký předvolební slib.

Takhle jsem to od začátku dělat nechtěla. Proto jsme začali dřív a trochu jinak.

Některé kandidáty znáte. O jiných vlastně nevíte skoro nic. A přitom právě v menším městě máme obrovskou výhodu – máme šanci ty lidi opravdu poznat. Nejen jejich jméno a číslo na kandidátce, ale i to, co dělají, jak přemýšlejí, co umějí a proč do komunální politiky vůbec jdou. Pro mě osobně je strašně důležité vědět, koho volím.

A protože si myslím, že se nám podařilo sestavit opravdu schopný a různorodý tým, přišla by mi škoda představit ho lidem jen několika jmény na kusu papíru.

Čekala jsi, že tomu budeš věnovat tolik času a že z toho vznikne projekt takového rozsahu?

Vůbec. 😁

Na začátku jsem rozhodně nepočítala s tím, že se z toho stane téměř můj druhý pracovní úvazek. Jedno téma přineslo další, začaly chodit zprávy, komentáře, otázky, náměty… a najednou bylo jasné, že to lidé opravdu čtou, reagují a hlavně se zajímají. A to mě strašně mile překvapilo.

Takže ano, času je v tom násobně víc, než jsem čekala. Ale když vidím tu odezvu, dává mi smysl ho tomu věnovat.

Co je na tom všem nejtěžší? Věci, do kterých sledující člověk prostě nevidí?

Asi ta odpovědnost za každé slovo, které pustíte ven. Za jedním příspěvkem často není jen napsaný text a grafika.

Je tam ověřování informací, hledání souvislostí, konzultace s týmem, několik úprav a někdy i večer strávený nad jednou větou, protože víte, že může být pochopena úplně jinak, než jste ji zamýšleli.

A co si budem, protistrany na to čekají 😂, takže je za tím opravdu hodně práce a ještě více rozmýšlení.

A samozřejmě přichází i kritika. Jenže tu vlastně nevnímám jako něco špatného. Pokud je věcná, je to jeden z nejlepších hnacích motorů. Nutí vás přemýšlet, obhajovat vlastní práci a někdy si i přiznat, že něco šlo udělat lépe. A za to jsem ve finále ráda.

Na sítích mluvíš jménem celého týmu. Kde tedy končí názor Vanessy a začíná názor Společně pro Sázavu?

Každá tvorba v sobě samozřejmě nese otisk člověka, který ji vytváří. Takže v grafice, stylu psaní, humoru nebo způsobu, jakým některá témata podáváme, mě asi najdete docela snadno. 😅

Ale forma je jedna věc a obsah druhá. Zásadní témata, postoje a směr komunikace nejsou „Vanessin názor“. Probíráme je společně, připomínkujeme je a výsledná podoba má podporu týmu. Já tomu dávám hlas a tvář na sociálních sítích. Ale to, co tím hlasem říkáme, vzniká společně.

Když člověk začne veřejně říkat, co by se podle něj mělo dělat jinak, musí počítat s tím, že se lidé začnou dívat i na něj samotného. Jsi na to připravená?

Naprosto. Když vyrůstáš se jménem, národností a povahou, kterou máš, tak s tím vlastně žiješ celý život. Nevybavuji si nic, co bych veřejně napsala nebo řekla a nemyslela to tak. Za svojí prací i názory si stojím.

To samozřejmě neznamená, že se mnou musí každý souhlasit. A ani to neočekávám. Mít vlastní názor přece neznamená požadovat, aby ho měli všichni ostatní. Stejně jako chci mít možnost říct svůj, musím umět respektovat, že někdo jiný vidí stejnou věc úplně jinak.

Když tedy tu pomyslnou lupu otočíme přímo na tebe – udělala jsi v životě věci, které bys dnes udělala jinak?

Samozřejmě. A kdo tvrdí, že ne, má buď neuvěřitelné štěstí, nudný život, nebo krátkou paměť. 😁

Je spousta věcí, které bych dnes udělala jinak, nebo bych je možná neudělala vůbec. Nemyslím teď slova a názory z veřejného života, ale spíš věci z toho soukromého. Každopádně se nejedná o žádné extrémy, prostě jen nějaké nerozvážnosti dospívání. Od nějakých 23 let už je to ale v pohodě. 😁

Ale vůbec se od ničeho neodstřihávám. Chyby, špatná rozhodnutí i zkušenosti jsou součástí toho, co formovalo člověka, kterým jsem dnes. Já vždycky říkám, že všechno se děje pro něco. Někdy jen člověku chvíli trvá, než pochopí, pro co. 

Existuje něco z tvé minulosti, u čeho si říkáš: „Tohle jednou někdo vytáhne – a já budu muset být připravená se k tomu postavit.“?

Ne. A popravdě nad tím ani takhle nepřemýšlím. Není ani moc co vytahovat, zas tak stará nejsem. No a za nějaké bezstarostné mládí se rozhodně omlouvat nebudu. Spíš budu celý život vděčná rodičům za to, že jsem ho vůbec mohla bezstarostné mít. ❤️

Člověk v osmnácti sotva ví, kdo je a kam směřuje, natož aby přemýšlel nad tím, že za dvacet let bude existovat něco jako „Pod lupou“… 

Takže minulost bych nepřepisovala. Ani u lidí, kteří ji měli nějakým způsobem divočejší. Přeci jen, pokud se z ní poučili a něco díky ní pochopili, jsou ve finále možná právě oni ti nejsilnější. Samozřejmě něco jiného je, když se někdo nepoučí nikdy. 😃

Důležitější pro mě tedy je, jestli bych se dokázala postavit za člověka, kterým jsem dnes. A to dokážu.

Jak vlastně vzniklo a funguje Společně pro Sázavu?

Začalo to vlastně docela jednoduše. Zavolala jsem Petrovi a zeptala se: „Tak co my?“ A on mi řekl, že pokud dokážu sestavit kandidátku, pomůže mi.

Od začátku jsem ale věděla, že nechci dát dohromady jen seznam jmen. Měla jsem v hlavě konkrétní lidi, které bych v týmu opravdu chtěla. Lidi, kterých si vážím, protože vím, co umí, jak pracují a hlavně jací jsou.

Finále je takové, že se skvěle doplňujeme. Někdo přináší zkušenosti ze samosprávy, další z vedení lidí, zdravotnictví, školství, ekologie, sociální oblasti – každý přidává pohled ze svého profesního i osobního života.

Nejsme stejní. A ani nechci, abychom byli. Umíme se mezi sebou přít, máme rozdílné pohledy a ne vždycky se na všem shodneme. Ale právě díky tomu nevznikají rozhodnutí jednoho člověka, nýbrž výsledek společné debaty. 

A za těmi lidmi, které dnes ve Společně pro Sázavu vidíte, si opravdu stojím. Nejen jako za kandidáty, ale především jako za lidmi. Protože jsou neuvěřitelně pracovití, schopní a každý z nich má tomu městu co nabídnout. Tohle je prostě Společně pro Sázavu, a ne „každý kope za sebe a svůj názor“.

Jsi koordinátorka kampaně, spravuješ sociální sítě a tak trochu jsi i Martinova pravá ruka. Jak vám to spolu vlastně funguje?

Já jsem oheň a Martin voda. 😁 Říkám tomu dokonalá symbióza. A vlastně na podobném principu funguje značná část našeho týmu.

Díky za rozhovor.