Pod lupou

Jsi lékařka a lidé tě znají především z ordinace. Proč ses rozhodla vstoupit i do komunální politiky? Co byl ten moment, kdy sis řekla: „Do toho půjdu“?

Sama od sebe bych se asi nikdy nerozhodla vstoupit do komunální politiky. Dění ve městě jsem vždycky sledovala spíše zpovzdálí. Nikdy mi ale nebylo lhostejné, co se v Sázavě děje, jak se město rozvíjí a mění. Často o tom diskutujeme doma i s přáteli.

Ve své práci jsem časově velmi vytížená, a proto pro mě celé roky nepřipadalo v úvahu aktivně se zapojit do veřejného dění. Uvědomuji si totiž, že práce komunálního politika je časově i osobně náročná a vyžaduje spoustu energie a úsilí.

Pak mě ale oslovila Vanessa, vrstevnice mých dětí, s nabídkou kandidovat. A přestože jsem věděla, že to pro mě nebude snadné, najednou mi to začalo dávat smysl. Velmi vítám, že se o dění ve městě začali zajímat mladí lidé, mají chuť pracovat a přicházejí se spoustou dobrých nápadů.

Také, jak už jsem zmínila dříve, mi nepřipadá v pořádku, že jsou v radě města zastoupeni členové pouze jedné strany. A tak jsem nabídku přijala.

Praktický lékař zná život města možná z úplně jiné perspektivy než politik. Co ti tvoje práce ukazuje o Sázavě a jejích obyvatelích, co ostatní třeba tolik nevidí?

Komunální politika je jedna věc – dobře vedené město může svým obyvatelům poskytovat kvalitní zázemí a vytvářet dobré místo pro život.

Práce praktického lékaře je ale něco jiného. V Sázavě pracuji už 28 let a troufám si říct, že znám většinu jejích obyvatel z nejrůznějších úhlů pohledu. Na malém městě má totiž práce lékaře svůj zvláštní rozměr. Své pacienty znám dlouhá léta, znám jejich rodiny, jejich životní příběhy i starosti. Řeším s nimi zdravotní stav od běžných potíží až po závažné diagnózy, kdy je často potřeba také psychická podpora.

Se svými pacienty jsem si postupně vybudovala dlouhodobý vztah založený na vzájemné důvěře. Moje práce má konkrétní dopad na životy zdejších lidí, a právě proto je pro mě tak cenná a důležitá.

Vážně nemocného člověka ve skutečnosti nezajímají žádné politické dohady. V tu chvíli jde především o zdraví a někdy doslova o život. A já se snažím být nápomocná.

Ve zdravotnictví se často mluví o nedostatku lékařů a stárnutí populace. Co podle tebe může reálně udělat město velikosti Sázavy pro to, aby tu byla kvalitní zdravotní péče i za deset nebo dvacet let?

Ve zdravotnictví je skutečně nedostatek lékařů, ale myslím si, že samotné město má jen omezené možnosti, jak tento problém ovlivnit. Řada věcí je především v kompetenci státu – od vzdělávání většího počtu mediků a odpovídajícího financování lékařských fakult až po motivaci mladých lékařů k práci mimo velká města, například podporou bydlení nebo stipendii.

My ale můžeme udělat jednu důležitou věc – vytvořit ze Sázavy natolik atraktivní místo pro život, aby sem mladí lékaři chtěli přijít, otevřít si zde praxi, založit rodinu a usadit se.

Byla bych ráda, kdyby jednou byla Sázava místem, o které se mladí lékaři budou doslova prát.

Pacienti tě znají jako svou lékařku. Nemáš obavu, že vstupem do politiky část z nich naštveš nebo že se politika začne míchat do vztahu lékař–pacient?

Nemám. Jak už jsem říkala, nemocný člověk přichází k lékaři především pro pomoc. V tu chvíli ho logicky zajímá jeho zdraví, ne politika.

Se svými pacienty se navíc za ta léta velmi dobře známe a náš vztah je založený na vzájemné důvěře. Proto opravdu nemám obavy, že by moje kandidatura měla náš vztah nějak změnit. A pro mě samotnou je důležité, aby politika do ordinace nepatřila.

Tvůj manžel Petr má za sebou dvanáct let v čele Sázavy. Když ses rozhodla kandidovat také ty, řešila jsi, že tě lidé mohou vnímat především jako „manželku bývalého starosty“, a ne jako Romanu Gübelovou?

Bylo by mi potěšením, kdyby mě v komunální politice vnímali lidé také jako manželku bývalého starosty. Kdo mě bude volit, dobře ví, jaký byl Petr starosta.

A že by mě nevnímali i jako Romanu Gübelovou? O tom pochybuji.

Lékaři jsou zvyklí rozhodovat a nést za svá rozhodnutí velkou odpovědnost. Politika je ale často o kompromisu. Umíš ustoupit, i když jsi přesvědčená, že máš pravdu?

I v medicíně se často musí přistoupit ke kompromisu, a to nejen v léčbě. Jak jsem již zmínila, lékař je tak trochu i psycholog. Lidé jsou různí a věřte mi, že vést klidnou a věcnou debatu je někdy poměrně náročné.

Denně mě navštíví 50 i více lidí, se všemi mluvím. Ne vždy jde všechno podle jejich představ. Snažím se pacienty přesvědčovat, když vím, že mám pravdu, ale nikdy nejdu proti jejich rozhodnutí a pokud nechtějí, nikdy na ně netlačím, i když vím, že třeba dělají chybu.

Jsou lidé, kteří například odmítnou onkologickou léčbu, ale je to jejich volba, protože je to jejich život.

Takže ano, umím dělat kompromisy a ustoupit, když je to třeba. Naslouchat lidem je pro mě přirozené. Ať už v ordinaci, nebo v životě.

Celé dny posloucháš problémy a starosti druhých. Kdo poslouchá tebe? A co děláš ve chvíli, kdy potřebuješ vypnout a nebýt ani paní doktorka, ani kandidátka?

Kdo poslouchá mě? Naštěstí máme v rodině pevné, zdravé a krásné vztahy. Moje dcery, můj manžel – ti mě poslouchají, když mi není nejlíp. A jsem za to moc vděčná.

A když nejsem doktorka, jsem máma, manželka, babička a kamarádka. Ale taky jsem prostě sama za sebe. Jen tak.

Kdybys měla říct jednu věc, kterou tě za všechny roky práce s lidmi naučili tvoji pacienti – jaká by to byla?

Jedna to nebude. Soucit, empatie, trpělivost a snaha vždy hledat cestu, jak konkrétnímu člověku pomoci.