Tentokrát si Jarda Kapek vzal pod lupu naši kandidátku č. 8 MUDr. Romanu Gübelovou – lékařku, manželku, mámu, babičku a Sázavačku.
A právě u její profese rozhovor začíná. Co člověka naučí každodenní kontakt s pacienty? Jak důležité je umět opravdu naslouchat? A dá se zkušenost z ordinace přenést i do běžného života a fungování našeho města?
Jenže u medicíny jsme nezůstali.
Jak Romana vnímá Sázavu jako místo pro život? Co jí ve městě dělá radost a co by si naopak podle ní zasloužilo větší pozornost? Co považuje za důležité ve vztazích mezi lidmi? A proč se rozhodla vedle své práce, rodiny a každodenních povinností zapojit také do Společně pro Sázavu?
Řeč přijde na rodinu, mezilidské vztahy, život v našem městě i na zkušenosti, které člověk získá, když se každý den setkává s lidmi a jejich skutečnými starostmi.
A jedna věta Romanu vystihuje možná nejlépe:
„Naslouchat lidem je pro mě přirozené. Ať už v ordinaci, nebo v životě.“
Sama od sebe bych se asi nikdy nerozhodla vstoupit do komunální politiky. Dění ve městě jsem vždycky sledovala spíše zpovzdálí. Nikdy mi ale nebylo lhostejné, co se v Sázavě děje, jak se město rozvíjí a mění. Často o tom diskutujeme doma i s přáteli.
Ve své práci jsem časově velmi vytížená, a proto pro mě celé roky nepřipadalo v úvahu aktivně se zapojit do veřejného dění. Uvědomuji si totiž, že práce komunálního politika je časově i osobně náročná a vyžaduje spoustu energie a úsilí.
Pak mě ale oslovila Vanessa, vrstevnice mých dětí, s nabídkou kandidovat. A přestože jsem věděla, že to pro mě nebude snadné, najednou mi to začalo dávat smysl. Velmi vítám, že se o dění ve městě začali zajímat mladí lidé, mají chuť pracovat a přicházejí se spoustou dobrých nápadů.
Také, jak už jsem zmínila dříve, mi nepřipadá v pořádku, že jsou v radě města zastoupeni členové pouze jedné strany. A tak jsem nabídku přijala.
Komunální politika je jedna věc – dobře vedené město může svým obyvatelům poskytovat kvalitní zázemí a vytvářet dobré místo pro život.
Práce praktického lékaře je ale něco jiného. V Sázavě pracuji už 28 let a troufám si říct, že znám většinu jejích obyvatel z nejrůznějších úhlů pohledu. Na malém městě má totiž práce lékaře svůj zvláštní rozměr. Své pacienty znám dlouhá léta, znám jejich rodiny, jejich životní příběhy i starosti. Řeším s nimi zdravotní stav od běžných potíží až po závažné diagnózy, kdy je často potřeba také psychická podpora.
Se svými pacienty jsem si postupně vybudovala dlouhodobý vztah založený na vzájemné důvěře. Moje práce má konkrétní dopad na životy zdejších lidí, a právě proto je pro mě tak cenná a důležitá.
Vážně nemocného člověka ve skutečnosti nezajímají žádné politické dohady. V tu chvíli jde především o zdraví a někdy doslova o život. A já se snažím být nápomocná.
Ve zdravotnictví je skutečně nedostatek lékařů, ale myslím si, že samotné město má jen omezené možnosti, jak tento problém ovlivnit. Řada věcí je především v kompetenci státu – od vzdělávání většího počtu mediků a odpovídajícího financování lékařských fakult až po motivaci mladých lékařů k práci mimo velká města, například podporou bydlení nebo stipendii.
My ale můžeme udělat jednu důležitou věc – vytvořit ze Sázavy natolik atraktivní místo pro život, aby sem mladí lékaři chtěli přijít, otevřít si zde praxi, založit rodinu a usadit se.
Byla bych ráda, kdyby jednou byla Sázava místem, o které se mladí lékaři budou doslova prát.
Nemám. Jak už jsem říkala, nemocný člověk přichází k lékaři především pro pomoc. V tu chvíli ho logicky zajímá jeho zdraví, ne politika.
Se svými pacienty se navíc za ta léta velmi dobře známe a náš vztah je založený na vzájemné důvěře. Proto opravdu nemám obavy, že by moje kandidatura měla náš vztah nějak změnit. A pro mě samotnou je důležité, aby politika do ordinace nepatřila.
Bylo by mi potěšením, kdyby mě v komunální politice vnímali lidé také jako manželku bývalého starosty. Kdo mě bude volit, dobře ví, jaký byl Petr starosta.
A že by mě nevnímali i jako Romanu Gübelovou? O tom pochybuji.
I v medicíně se často musí přistoupit ke kompromisu, a to nejen v léčbě. Jak jsem již zmínila, lékař je tak trochu i psycholog. Lidé jsou různí a věřte mi, že vést klidnou a věcnou debatu je někdy poměrně náročné.
Denně mě navštíví 50 i více lidí, se všemi mluvím. Ne vždy jde všechno podle jejich představ. Snažím se pacienty přesvědčovat, když vím, že mám pravdu, ale nikdy nejdu proti jejich rozhodnutí a pokud nechtějí, nikdy na ně netlačím, i když vím, že třeba dělají chybu.
Jsou lidé, kteří například odmítnou onkologickou léčbu, ale je to jejich volba, protože je to jejich život.
Takže ano, umím dělat kompromisy a ustoupit, když je to třeba. Naslouchat lidem je pro mě přirozené. Ať už v ordinaci, nebo v životě.
Kdo poslouchá mě? Naštěstí máme v rodině pevné, zdravé a krásné vztahy. Moje dcery, můj manžel – ti mě poslouchají, když mi není nejlíp. A jsem za to moc vděčná.
A když nejsem doktorka, jsem máma, manželka, babička a kamarádka. Ale taky jsem prostě sama za sebe. Jen tak.
Jedna to nebude. Soucit, empatie, trpělivost a snaha vždy hledat cestu, jak konkrétnímu člověku pomoci.